Nejsme žádní licháči, což je člověk, který jede sólo, žije sám a nikoho nemá, ale zároveň jeho předností je, že vidí Lichožrouti. Lichožrouti nejsou ponožkožrouti, jsou hodní, protože nekradou, jen se s námi dělí o ponožky, oni jednu a my jednu. A protože nejsme žádní vlci samotáři a nevidíme je, tak jsme si je přišli vyrobit do černotínské knihovny.
Celý měsíc březen zasvětila Knihovna Černotín lichožroutům, ať už to bylo v podobě soutěže – nakresli/namaluj svého lichožrouta, nebo právě na tvořivých dílnách, kdy jsme mohli zúročit liché ponožky, které se nám doma válí. Nejenže se nám ve skříni uvolnilo místo, ale vyrobili jsme si krásné ponožkové figurky. A že jich tedy bylo!
Během našeho odpoledne jsme slavnostně vytroubili do světa i výherce naši lichožroutí soutěže. Na bedně se umístila Anička Hradilová, stříbro si na krk pověsila Anička Kubíková a zlatem se blýskla Zuzka Hradilová. Knihovna však nezapomněla na všechny ostatní snaživce a odměnila je.
Ihned po vyhlášení se knihovna obrátila vzhůru nohama, a proč? No přeci jsme si dělali prostor. Čekalo nás totiž ještě kvízy, povídání o Lichožroutech, krátké představení Pavla Šruta a čtení jeho veledíla Lichožrouti, za kterou dokonce získal cenu Magnesia Litera. Poté jsme však svůj zrak obrátili ku předu, neboť nás ještě čekal 82minutový film, a jak jinak než lichožroutí.
V naší knihovně se točil svět jen kolem lichožroutů, ale aby ne, když jsou to tak roztomilí tvorové, kteří si naši pozornost zaslouží. Je třeba se s nimi pořádně seznámit, protože, kdo by nechtěl znát své spolubydlící. Cože? Že u vás nejsou? A jak si tedy vysvětlíte záhadu mizejících ponožek…
Veronika Vališová